Posluchačský průvodce pro první návštěvu
Na co poslouchat v jazzovém klubu
Swing, dixieland, bossa nova a standardy srozumitelně, aby první večer v pražském jazzovém klubu dával smysl už od prvního refrénu.
Rezervujte si místo v Redutě ↗Než kapela začne
Večer v jazzovém klubu odmění trochu posluchačské praxe a rychlé přečtení této stránky to zvládne. Program Reduty se pohybuje mezi swingem, dixielandem, mainstreamovým a moderním jazzem, big bandem, blues, funkem, bossou novou a jazz popem, takže kapela, kterou ve svůj termín uslyšíte, může hrát kterýkoli z nich. Nemusíte znát názvy. Pomůže vědět, o co se každý styl snaží, protože to vám řekne, kam nasměrovat uši, když zhasnou světla.
Swing: rytmus, který vás donutí podupávat nohou
Swing vznikl ve Spojených státech na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století a od poloviny třicátých let se stal národní zábavou. Jeho big bandy měly rytmickou sekci složenou z bicích, basy a klavíru nebo kytary, přičemž žesťové a dechové sekce si střídavě předávaly krátké fráze, zatímco sólisté improvizovali nad aranžmá. Wikipedia připisuje hráčům na strunnou basu zásluhu na tom, že byly možné rychlejší tempa ve 4/4 taktu. Když se řekne, že kapela swinguje, znamená to, že rytmus má houpavý spád, který dopadá jak mezi doby, tak na ně.
Dixieland: všichni improvizují najednou
Dixieland, nazývaný také tradiční jazz, vyrostl z hudby New Orleansu na počátku dvacátého století. Standardní kapela má přední linii tvořenou trubkou nebo kornetem, trombónem a klarinetem, za nimiž stojí rytmická sekce. Obvykle jeden nástroj přednáší melodii, zatímco ostatní kolem ní současně improvizují. Wikipedia označuje tuto kolektivní improvizaci za určující rys stylu. Pokud to zní jako rozhovor, v němž všichni mluví najednou, slyšíte to správně.
Bossa nova: jazz s klidnějším pulsem
Bossa nova je brazilský styl, který se vyvinul v Riu de Janeiru na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století. Wikipedia ji nazývá uvolněným stylem samby s klidným, synkopovaným rytmem a bez tanečních kroků, hraným prstovou technikou na nylonové kytaře. K jejímu ustavení přispělo album Chega de Saudade Joãoa Gilberta z roku 1959 s harmoniemi Toma Jobima. Jazzoví hudebníci si ji osvojili a mnoho skladeb bossa novy se dnes řadí mezi jazzové standardy, takže se bossa nova může objevit i v jinak swingujícím setu.
Standardy: písně, které zná každý
Jazzový standard je skladba, kterou jazzoví hudebníci široce znají a hrají. Mnohé začaly jako písně z Broadwaye nebo Hollywoodu. Wikipedia uvádí Summertime George a Iry Gershwinových z roku 1935 a My Funny Valentine Rodgerse a Harta z roku 1937 mezi nejčastěji nahrávanými a právě tyto dvě melodie hrál Bill Clinton s českou kapelou v Redutě v roce 1994. V klubu kapela často zahraje standard, nechá každého hudebníka improvizovat a pak se vrátí k melodii.
Proč malý sál mění to, jak posloucháte
Big bandy byly stavěné pro taneční sály a malá uskupení pro prostory, jako je klub. V sále s nízkým pódiem slyšíte nástroje dřív než ozvučení: brnknutí basy, kartáček na virblu, nádech před saxofonovou frází. Program klubu zahrnuje big bandy i menší uskupení, takže večer s kvartetem vám nabídne zcela jinou texturu než večer s tuctem hráčů. Ani jedno není lepší. Vyberte si zvuk, který vás láká.
Jak poslouchat, takt po taktu
Vyberte si jeden nástroj a sledujte ho po celou chorus. Pak přejděte k base, která udržuje harmonii v pohybu, a nakonec k bubeníkovi. Když sólista skončí, sál často tleská uprostřed skladby, a to je normální. V malém sále, jako je Reduta, také uslyšíte, jak hráči reagují jeden na druhého, takže sledujte jejich tváře stejně jako jejich ruce. A nakonec schovejte telefon: sál se zatemňuje z nějakého důvodu a večer je stvořený pro poslech.
Zdroje